Ačkoli obdobná prohlášení obvykle zavání notnou dávkou nadsázky, v případě některých úředníků Prahy 4 jde o palčivou pravdu. Prvotní problém tkví již v nastavení vnitřních předpisů Prahy 4, konkrétně v pravidlech pro nakládání s pohledávkami Prahy 4. Tato pravidla zcela nesmyslně neumožňují uzavření splátkové dohody či odložení splatnosti s dlužníky Prahy 4, u nichž byl soudem přiznán nárok Prahy 4 jako oprávněný.

Takové na první pohled přísné ustanovení je ovšem zcela nelogické. Dlužník má samozřejmě povinnost dluh uhradit, nicméně přehnaná tvrdost se zpravidla projevuje pouze dalším snížení pravděpodobnosti úspěšného vymožení dluhu v důsledku dodatečných exekučních nákladů. Tudíž jediný, pro koho je uvedené prospěšné, je sám exekutor, kterému Praha 4 přihrává práci i tam, kde tomu není potřeba.

Nevhodné nastavení předpisů Prahy 4 je věc jedna, nicméně mnohem vážnější je jejich protizákonná aplikace. Zde je nutno krátce uvést, že vnitřní předpisy městských částí jsou závazné výlučně dovnitř daného úřadu, tj. zavazují pouze zaměstnance dané městské části, ne kupříkladu občany bydlící na Praze 4 či jiné osoby stojící mimo úřad.

Ze sdělení úřadu MČ Praha 4 oproti mé žádosti o informace nicméně vyplynulo, že úředníci takto za cca poslední rok a půl aplikovali nezákonně řečený vnitřní předpis na dlužníky již desetkrát tak, že nepředali návrhy dlužníků k uzavření splátkové dohody či odložení splatnosti dluhu orgánům kompetentním k rozhodnutí – tj. radě či zastupitelstvu MČ Praha 4.

Takové jednání je buďto nezákonným rozhodnutím (pokud úředník dlužníkovi přímo řekl o nemožnosti dalšího projednání jeho návrhu), neboť úředníku městské části dle žádného právního předpisu taková kompetence nepřísluší, nebo jako nezákonný zásah (pokud úředník návrh beze slova odložil „do šuplíku“), protože dle zákonného práva na dobrou správu mají úředníci povinnost vycházet občanům vstříc a pakliže zaměstnanci úřadu MČ Praha 4 nebyli kompetentní ve věci rozhodnout, pak měli povinnost danou věc předat orgánu příslušnému k rozhodnutí – zde radě nebo zastupitelstvu.

Uvedené ukazuje nejen, že si Praha 4 nedokáže vytvořit kvalitní a smysluplné předpisy, ale hlavně, že při jejich praktickém výkonu není ani schopna postupovat dle právního řádu, a to ani v tak malé věci jako je vymáhání dluhů městské části. Jak jí pak můžeme věřit ve věcech většího dopadu, např. v případě parkovacích zón?

Viktor Derka