České republice nelze přát v dnešní situaci nic důležitějšího, než aby v ní žilo co nejvíce odpovědných a nelhostejných občanů, kterým není jedno, kdo jim jako jejich zvolený zástupce vládne a jak.

Velmi těžce by se asi hledaly dva od sebe vzdálenější obrazy z našich politických dějin, než jsou obrovské demonstrace předcházející 28. října 1918 vyhlášení československé samostatnosti, ohromující davy vítající Tomáše Garrigue Masaryka při jeho návratu a na druhé straně volební účast při druhém kole letošních senátních voleb. Bez projeveného zájmu lidí o pečlivý výběr nejlepších zástupců je bohužel naivní si myslet, že se nabídka zlepší a zvolené osobnosti se alespoň přiblíží těm, kteří stáli u založení naší republiky.

Určitě je důležité republice popřát (a ještě důležitější něco pro to udělat), aby si i přes pokusy některých českých politiků udržela i nadále dobré spojence, bez kterých by bezpečí této země bylo ve velkém ohrožení. Já sám bych si pak velmi přál, aby se nám podařilo zakladatelský příběh našeho státu vrátit do povědomí lidí jako neuvěřitelné dobrodružství, příběh velké odvahy, buldočí vytrvalosti a málokdy viděné pracovitosti, který si zaslouží být znám stejně jako jeho hlavní aktéři členové Čs. národní rady Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš a Milan R. Štefánik, tzv. muži října Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla, Vavro Šrobár a další.

28. říjen zkrátka není volný den, ale opravdový svátek toho, že máme svůj vlastní stát, a to není a v budoucnu ani nemusí být samozřejmé, pokud o něj přestaneme pečovat.

Michal Hroza, zastupitel MČ Praha 4, TOP 09